Když i našemu "navždy" vypršelo datum spotřeby

Milý D., dala jsem ti svoje srdce, a tys ho zlomil vedví a pak ještě roztříštil na tisíc kusů a ty zadupal. A já tu teď sedím, říkám trapný klišé jak z béčkový hollywoodský slaďárny a co je nejhorší, myslím si, že to je pravda.

Už je to víc jak měsíc. Chtěla jsem ti napsat dřív, v duchu jsem smolila slova a věty a zase je škrtala a psala znova, ale k papíru jsem to nedotáhla. I když jsem chtěla, protože nejvíc mě tíží právě to nevyřčené...no ale znáš mě, poslední dobou jsem byla lempl na všechno. Nebo možná neznáš, protože ses o mě už dlouho nezajímal, a mě už přestalo bavit se vnucovat. A nebo to bylo všechno úplně jinak...

Nikdy bych nevěřila, že člověk může cítit tolik emocí najednou. Smutek, vztek, radost, úleva, žárlivost, štěstí, lítost, sebelítost, tebelítost, zrada, osamělost, strach, nejistota...a to nejsem ani v půlce seznamu. Všechno to ve mě vře a míchá a každou vteřinu se cítím jinak...máš to tak taky? Nebo jsi pořád ten robot, co necítí vůbec nic?

Achjo, měla jsem napsat dřív...teď už nevím, co všechno jsem chtěla říct. Místo toho, abych to vykřičela a dostala ven, dusila jsem to uvnitř a teď už to nejde...nevim. Co vlastně mám dělat? Jak to mam snášet? Byli jsme spolu 10 let! Chápeš to? 10 let, víc než třetinu života...V podstatě jsme se vzájemně vychovali. Jak mám teď vědět, kdo vlastně opravdu jsem, a co se ze mě stalo díky/kvůli tobě? Která část je ta původní, a která by byla jiná, kdybysme spolu třeba nikdy nebyli? Co když jsem ve skutečnosti úplně jiná? Co když jsem vlastně taková, jako je teď ta druhá?

Ono je docela trapný procházet prvním rozchodem v šestadvaceti...bolí to o to víc, asi. Nemůžu říct, protože jinej jsem nezažila...aspoň ne z týhle strany...předtim jsem to bejvala já, kdo to chladnokrevně ukončil. S Pepou, Honzou, dalšim Honzou. S Karlem jsme se nějak vzájemně míjeli a přecházeli z friendzone a zpátky, a s Lukášem vlastně ani nevim, co se stalo...chacha, vypadám teď jak nějaká kurva, ale s Pepou jsem chodila den a půl, s Honzou-A tejden a s Honzou-B měsíc. S Karlem asi rok a s Lukášem jsem vlastně nikdy nechodila, i když jsem moc chtěla. A ani jeden vztah se nedá nazývat vztahem, protože jsme byli děti a šlo o první pubertální sbližování. Pak přišel další Honza (kde se sakra všichni berou), krásnej a tajemnej a starší než já! S ním jsem zakusila, co to je neopětovaná láska. No a pak jsi přišel TY! A to mi bylo teprve 15. Zamilovala jsem se do tebe postupně, opatrně, z kamarádství, a bylo to tak krásný, čistý, upřímný, logický a prostě jsem věděla, že patříme k sobě. I když ne napořád, jak je vidět. No co už. Všichni říkaj, že se z toho dostanu, že čas to spraví. I Karel Gott, v písničce, co si teď pořád broukám. Kdyby sis oči vyplakala (stalo se), život půjde dál (jenže bude stát za to?), i na tvé oči čas lék svůj uchystal, nevěř, že zrada nepřebolí! Jo, tady jsme doma!

Zrada. To je to, co jsi mi provedl. Jak můžu někomu někdy věřit, když nejbližší člověk udělá tohle? Když jsme zpátky u těch filmových klišé, tak jsi mi bodl nůž do zad...ale to už se stalo dávno. Já chodila rok s kudlou v zádech, ty jsi s ní občas zakvrdlal a zkoušel jí vytáhnout, ale bál ses, a tak jsi zase přestal a ještě mi to pofoukal, a takhle pořád dokola, až ses jednoho dne rozhodl jí vytáhnout, prudce a čistě, abys mi jakože pomohl, ale už bylo pozdě, protože tam byla zavrtaná a tim škubnutím jsi akorát potrhal všechno kolem. A ty tu teď stojíš, s krví na rukou, a řikáš "udělali jsme, co jsme mohli, bohužel nebylo v našich silách pacienta zachránit" a já jsem ta mrtvola s cedulkou na palci u nohy a je sice fajn, že víc udělat nešlo, ale mě to z márnice už nedostane. Nebo jo? Ježíš vstal z mrtvých za tři dny, ale já nejsem takovej frajer...

Takže čas, říkali. Jenže co když se z toho úplně nedostanu nikdy? A nebo co když se z toho dostanu moc brzo? Bude to znamenat, že to tak třeba mělo být, nebo že jsem tě nikdy vlastně nemilovala, nebo co vlastně? A co znamená moc brzo? A kdy se z toho dostaneš ty? Máš se vůbec z čeho dostávat, nebo cítíš jen úlevu a štěstí v další náruči? A proč mám tolik otázek, ale žádnou odpověď? No nic, tři dva jedna teď, začínám stopovat!

Zase napíšu, snad brzo. Tak se měj.

Tvoje M.