Je to jenom kamarád, mami

"Tak snad mu tu snídani uděláš, Míšo!" řekla mi jednou moje o generaci a půl starší teta, když jsme společně snídali po rodinné oslavě a můj milý právě vstal.

Na mé argumenty, že jednak jsou dnešní mladí muži vývojově dál od svých otců a dědů, a mají tak funkční ručičky, a druhak je to máslo stejně blíž u něj než u mě, jen smutně odvětila: "O chlapa se musíš starat, nebo ti uteče." Tehdy jsem jen zabručela něco o přežitcích z domácností z minulých století, a dál si budovala svou image silné a nezávislé moderní ženy. Nicméně se ukázalo, že dnešní mladí muži mají funkční nejen ručičky, ale i nožičky. Tetino proroctví se naplnilo a o pět let později jsme se skutečně rozešli! Jestli utekl za novou ženou jenom proto, že ona mu rohlík namazala, se ale už asi nikdy nedozvíme.

Co jsme si, to jsme si, život jde dál. Silnou a nezávislou ženu taková věc nerozhodí. Co ji ale rozhodí zaručeně, jsou neustálé komentáře okolí. Zejména rodiny, která rozjela akci "Míša nebude sedět v koutě". Kupodivu první, kdo prolomil povinné držení cudného smutku, byla babička, a začala mi "nenápadně" dohazovat mého spolužáka z gymplu, jehož matka je babiččina praktická lékařka. Jardo neboj, můžeš si oddechnout, střet zájmů je zde pro mě zásadní. Další mé spolužáky ani jiné muže ve věkové kategorii 25-35 let babička naštěstí nezná.

Štafetu ovšem hrdě převzala má drahá maminka. Zatím mi sice nikoho nedohazuje přímo, ale významně a s nadějí v očích se na mě podívá, kdykoliv zmíním kohokoliv opačného pohlaví. Zmínit v tomto případě znamená vypáčit ze mě strašlivým výslechem, za který by se nemuselo stydět ani gestapo. Tak jsem se například jednou zmínila o svém kamarádu Davidovi (27 let, Angličan, letecký inženýr, Kozoroh, velikost bot 43, otec pilot, povolání matky neznámé). Jelikož jsme společně vyrazili na pár výletů, je naše "známost" podle matčiny logiky už velmi vážná a zoufalé argumenty, že to je jen kamarád, nebere v potaz. Je pravda, že větu "je to jenom kamarád, mami", jsem za poslední dobu použila mockrát, což ovšem nic nemění na její pravdivosti. Naději v očích vystřídalo lehké zděšení, když jsem se zase jindy zmínila, že při své krátké návštěvě Anglie přespím u svého kamaráda Utkarshe (27 let, Ind, student, Rak, velikost bot 44, povolání rodičů neznámé, kasta dostatečně vysoká). Nic za tím ale hledat netřeba, Indové jsou prostě pohostinní a gentlemanství by se konkrétně od Utkarshe mohli učit i sami Britové.

Dalším jenom kamarádem, bohužel, je Zdeněk (32 let, Čech, Beran, velikost bot 43, upřesnění povolání rodičů by mohlo vést k identifikaci osob a podléhá tedy pravidlům GDPR). Skrytý hrdina minulého blogu Zdeněk je chytrý, krásný, vysoký a charismatický gentleman takové úrovně, že ani slavný Larson mu nesahá po kotníky. Pro jeho získání jsem tak logicky musela nasadit nejtěžší kalibr, poslechnout antiemancipační rady své tety a uvařit mu. Dokonce několikrát, a samozřejmě výtečně. A nic! Ani tento příběh nemá šťastný konec. Zdeňka jsem nezískala, už jen proto, že se ve skutečnosti nejmenuje Zdeněk, jak se dozvíte za okamžik (nebo podle toho, jak rychle čtete). Láskyplná péče možná zajistí, že muž neuteče, ale taky ani nepřiběhne. A nebo možná ten můj vyvolený není až tak vývojově mladý a nožičky mu ještě tolik nefungují. Nevím. Každopádně se potvrdilo, že láska neprochází žaludkem, a vařit a podstrojovat tak opravdu není třeba. A kdyby přeci, a nedejbože by mu nechutnalo, zbývá jen ověřit druhou teorii, že nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama. Naopak cesta do mysli, asociací a logiky naší mamky je někdy dost dlouhá:

"A proč teda zase jedeš do tý Anglie?" 
"Jen tak se podívat, navštívit pár kamarádů."
"Uvidíš se i s Dejvidem?"
"Ne." 
"Jakto?"
"Takto. Nezbyl na něj čas, budu tam jen chvíli."
"No ale vždyť se ti líbil ne?"
"Ne."
"Vždyť jste spolu jeli do toho Manchesteru."
"No a. Je to můj kamarád. Kdybych jela s Greicy, tak se takhle neptáš."
"No tak já myslela, že se ti líbí. Vždyť jsi o něm psala v tom blogu."
"To nebyl on."
"A kdo teda?"
"Někdo jinej."
"Taky Angličan?"
"Ne."
"Tak kdo?"
"Čech, maminko, představ si."
Záblesky naděje v matčiných očích mě v tu chvíli tak oslepily, až jsem dostala zánět rohovky. A ten si bohužel nevymýšlím.  
"A co tam dělá? Studuje? To jsi ho poznala ve škole?"
"Ne. Pracuje."
"Co dělá?"
"Nevím, nějakou optiku nebo co. Studoval nanotechnologie."
"Tady u nás v Liberci?" projížděla si v duchu své konexe na univerzitě a tím tedy možné informační zdroje, momentálně s cenou zlata. 
"Ne."
"A kde?"
"Jinde."
"Kolik mu je?"
"Čtyřicet osm."
"To nene. Kolik?"
"Třicet dva."
"No to je akorát!"
"Hm."
"No a tak co? Uvidíte se?"
"Nevim. Možná. Je to jen kamarád," nepřiznala jsem, že celý nápad s tak brzkým návratem přišel především kvůli němu. 
"Jakto?"
"Nechce mě."
"Ptala ses ho?"
"Ne." Jen jsem mu, kráva pitomá, dělala steaky. 
"Má někoho?"
"Nevim. Spíš asi ne."
"No tak. Tak se ho zeptej."
"Hm."
"A jak se jmenuje?"
"Neřeknu."
"Ale no tak, řekni. Jak se jmenuje?"
"Neřeknu, už takhle víš víc než dost."
"Zdeněk?"
"Proč zrovna Zdeněk proboha?"
"Nevím, to se tak hodí k tomu, jak jsi ho popsala."
"Aha." 

Míša rozhodně nebude sedět v koutě. A kdyby si pro ni náhodou žádný muž nepřišel, jeho budoucí tchyně si ho prostě vymyslí. Ani po několika dalších hodinách úmorného výslechu jsem však nepolevila a Zdeňkovo pravé jméno nevyzradila, takže Michale, neboj...teď jsem to řekla! No tak už to nebudeme tajit. Bydlí na Kulaťáku, tam jak je lékárna. A přesně tam já, magistra, budu sedět v koutě, kdybyste šel náhodou někdo kolem. Klidně i nějaký Zdeněk.