Jak jsem se asi(za)milovala
Jsem nevděčná dcera, která o sobě nikdy nedá vědět, nic rodičům neřekne a s ničím se nesvěří. Zároveň si ale myslím, že náš telefon doma umí hovory i vytáčet, ne jenom přijímat, ale to už patří do jiné diskuze. Moje kamarádka Italka navíc volá domů dvakrát denně, což by i podle mých rodičů bylo, myslím si, trochu moc, takže bychom si měli dávat pozor na to, co si přejeme.
Abych tedy vše napravila a vyhnula se vydědění, protože o naší 30 let starou sedačku bych nerada přišla, podávám hlášení.
Mami: Jsou tu na mě hodní, mají mě rádi a v práci mi to jde.
Tati: Ledviny mám v teple a zuby si čistím.
Babi: Mám co jíst.
Dědo: Ahoj!
Bydlela jsem sice asi 7 minut chůze od práce, i tak jsem si ale pořídila kolo, aby mi to trvalo minut dvanáct. Ze začátku jsem se totiž bála jezdit vlevo a zatáčet vpravo, a tak jsem musela objíždět celý blok, abych se zbytečným manévrům vyhnula. Nakonec jsem si ale zvykla a zabila dvě asimilační mouchy zároveň. Po čase jsem si navíc zvykla na jízdu vlevo tak moc, že mi to přijde přirozenější a při krátké návštěvě v ČR mi všichni ti blázni jezdící vpravo přišli nebezpeční. Jestli tohle nestačí k získání britského občanství, tak už nic!
Alespoň jsem byla úspěšnější, než s pořízením kola kdysi ve Slovinsku, na kterém jsem až do dnešního dne nikdy nejela. Dávnou historku si můžete připomenout na mém starém blogu. http://long-distance-blog.blogspot.com/2016/09/kdo-kolo-ma-ten-bydli.html
Na mléko v čaji jsem si zvykla už kdysi v Kanadě a pravdou je, že nikde jinde než v zemích Commonwealthu ho pít nedokážu. Navíc, takový rebel, abych při tea break pila kafe, rozhodně nejsem.
Poslední bod prozatímního asimilačního programu je pořízení si nabíječky na notebook s anglickou přípojkou. Toto řešení nebylo úplně dobrovolné, ale nátlaku Diany, o které bude řeč v příštím článku, se odolat nedá.
Dva měsíce utekly jako voda a já se pomalu chystala k odjezdu. Moje brazilská kolegyně Greicy, která si tento článek jistě zase přeloží, a tímto ji tedy zdravím, si mezitím domlouvala prodloužení pobytu. Jak už to tak v životě bývá, Greicy je teď zpátky v Brazílii, a já zůstávám o měsíc déle. Moje paní domácí mi navíc slíbila prodloužení bydlení, a jak už to tak v životě bývá, přestěhovala jsem se proto z krásného bytu v centru do krásného domu na periferii. Je to sice dál, ale zato lepší cesta! Majitelé jsou momentálně ve svém druhém domě ve Francii. Příjemný manželský pár, věnující se buddhismu a meditaci, vypadající na pětačtyřicet, ale ve skutečnosti je oběma šedesát! Jestli chci něco dělat v důchodu, tak je to přesně tohle - vypadat stále mladě a cestovat po svých sídlech. Majitelé si přáli zodpovědného nájemníka, který by se jim postaral o dům a zahradu, a tak jsem při přebírání klíčů musela slíbit, že budu pravidelně zalévat kytky. Lidé by si opravdu měli dívat pozor na to, co si přejí. Zodpovědná sice jsem, bohužel ještě nikdy žádná rostlina nepřežila moji péči. Jsem schopná zabít nejen kaktus, ale s trochou snahy i umělé květy. Pravidelně zapomínám a následně pravidelně přelévám. Otázkou tedy je, jestli stihnu vyhubit i anglickou flóru za tři týdny, než se domácí vrátí zpět.
Kromě (zatím) krásné zahrady je na novém bydlení zajímavý hlavně spolubydlící, velmi dostačující náhrada Larsona, mladý a krásný gentleman jménem Josh. Josh je rodilý Brit, svá školní léta ovšem strávil na Kypru, a má tak podobně exotický příběh jako právě Larson. Je to vystudovaný meteorolog, což vůbec není nudné, jak se zdá, protože se právě chystá na tříměsíční pracovní pobyt na Antarktidě. A na rozdíl od mých bývalých spolubydlících, které jsem za dva měsíce viděla třikrát a vůbec jsme se nebavili, se mnou konverzuje při večeři a nechává mi vzkazy, když se ráno mineme.
Do Anglie se moc ráda vrátím. Asimilovaná jsem už dost, asi zamilovaná taky, především do krásné země, když nepočítám Larsona a Joshe a někoho, komu to nemůžu říct. Nevím, jestli má tenhle článek hlavu a patu, ale nemám čas na přílišné rozbory, protože zrovna spěchám do Fenstantonu, kde mají prý tu zaručeně nejlepší Fish&chips v celém Spojeném království. F&C normálně vůbec nemám ráda a těch zaručeně nejlepších jsem už pár zkusila, ale jestli mi tahle "cross my heart and hope to die" opravdu zaručeně nejlepší zachutná, můj asimilační proces bude u konce a o to občanství si na férovku zažádám.
Michaela Barančoková
Záložní plán
"Míšo? Co si myslíš o Boženě? Nebudu ti nic tajit, líbí se mi," řekl mi Michal na podzim. A bylo. Božena (nepřála si uvést skutečné jméno, redakce ale její totožnost zná) je milá holka, o tom žádná. Sláva vítězům, čest poraženým.
Michaela Barančoková
Lepší je být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný
Stát na vlastních nohou je drahý špás, ve Slovinsku o to víc. Nic není zadarmo a všechno v poslední době navíc neuvěřitelně podražilo. Minule jsem šla koupit jen rajčata, a odešla jsem o padesát euro chudší.
Michaela Barančoková
Piccolo a východní Evropa neexistuje
Když jsem odcházela studovat do Hradce, brečela jsem. Bála jsem se nového začátku. Rodiče mi to připomínají vždy, když někam cestuji. Jenže nových začátků se bojím stále, a kdybych měla jet znovu do Hradce, brečela bych určitě.
Michaela Barančoková
Pravidlo jednoho jogurtu
Dětství jsem neměla jednoduché. Do školy jsem chodila pěšky 15 km, v zimě obden, když na mě vyšla řada s botami. Cestou zpátky jsem sbírala klestí na otop, do setmění plela pole a večer u svícnu tkala látky na prodej na trhu.
Michaela Barančoková
Je to jenom kamarád, mami
"Tak snad mu tu snídani uděláš, Míšo!" řekla mi jednou moje o generaci a půl starší teta, když jsme společně snídali po rodinné oslavě a můj milý právě vstal.
Michaela Barančoková
Řada nešťastných příhod
Dobrodošli v Sloveniji. Jsem zpět. Jestli jsem to tu předtím nesnášela, po srovnání s Anglií je to ještě horší. Nezbývá tedy než doufat, že když jsem dobrodošla, jednoho krásného (a hlavně brzkého dne) také dobroodejdu.
Michaela Barančoková
Nachystejte květináče
Věnováno všem, díky kterým byl můj pobyt na Cambridge úžasný, krásný, nezapomenutelný, perfektní, a proč do háje musí mít ten perex minimální počet znaků, kazí to pointu. Thank you!
Michaela Barančoková
Rekapitulace
Tři roky PhD. Tři země. Tři domovy. Tři sudičky. Tři sestry. Tři bratři. Tři muži ve člunu. Tři prasátka. Tři mušketýři. Tři billboardy kousek za Ebingem. Třinec.
Michaela Barančoková
Vzpomínky na Německo
Kolik Němců je potřeba k výměně žárovky? Jeden. Jsou efektivní a nemají smysl pro humor. S výjimkou Karla, Egona a jisté Diany B.
Michaela Barančoková
Ilustrační fotografie v ČR nechceme!
Mám nevysvětlitelnou fobii ze žraloků. Nikdy jsem ale žádného naživo neviděla, jedná se tedy o strach z neznámého. Nejhorší jsou navíc ti velcí bílí. Dělá to ze mě xenofoba a rasistu?
Michaela Barančoková
Z Cambridge do Pelhřimova a zase zpět
Plnit si sny je určitě fajn, ale mnohem lepší je zažívat věci, o kterých se člověk snít ani neodvážil.
Michaela Barančoková
Slovinsko podávané v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství
Zažíváme to všichni.Takové ty stavy, že kdyby byl život teleshopping, byli byste ta černobílá, propocená a uštvaná paní s nefunkčním mopem či připáleným nádobím.
Michaela Barančoková
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Slovinsku (ale báli jste se zeptat)
Dva roky života ve Slovinsku probíhaly přesně v režii pěti fází smutku podle Kübler-Rossové. Popírání, hněv, smlouvání, deprese. Ve fázi smíření jsem až teď, kdy jsem už pátý měsíc na stáži v Německu. Náhoda? Nemyslím si.