Vzpomínky na Německo

Kolik Němců je potřeba k výměně žárovky? Jeden. Jsou efektivní a nemají smysl pro humor. S výjimkou Karla, Egona a jisté Diany B.

Diana je lab manager u nás na Cambridge a také oslí můstek mezi mou německou a anglickou stáží. Když se totiž spojí britský tradicionalismus a německá byrokracie, vznikne speciální oddíl pekla, kde by se ani Hermes Conrad necítil ve své kůži. Při organizaci cambridgské stáže před pár měsíci mě Diana v emailu varovala, že prvních pár dní strávím vyplňováním hory papírů. Mojí poznámku o tom, že jsem zrovna v Německu a horší to tak být nemůže, jen suše okomentovala slovy "mimochodem, jsem Němka". Vzala to však s humorem, další válka nezačala, a Diana je na mě i nadále milá, pokud ovšem dělám všechno tak, jak chce ona, a neporušuju žádné předpisy.

Ne že bych chtěla na Německo zapomenout, ale tak nějak se to děje. Zdá se to tak dávno... Kvůli všudypřítomným Němcům i zde v Anglii ale vzpomínat tak trochu musím. Kromě Diany je tu již legendární Larson, a já si jen rvu vlasy, že jsem se na gymplu nenaučila němčinu lépe, abych ho mohla oslnit. Wie gehts, mein lieber Larson, wie gehts? :(

Jaké to tedy v tom Reichu bylo:

Neustále nadávám na Slovince, ale pravdou je, že stěhováním do Německa jsem si moc nepolepšila. Ne že bych si ovšem mohla vybírat. Rozkaz zněl jasně, a já jsem byla nasazená do nejmenované chemické firmy v Dortmundu. Přiřadili mě do laboratoře v prvním patře, což se nejdřív zdálo jako výhra. Může se tam totiž poslouchat hudba, mluvit s ostatními a když se nikdo nedívá, klidně si i zatančit. Druhé patro, také známé jako Půlnoční království, totiž netoleruje jakékoliv vyjádření radosti ze života (ne že by jí v Dortmundu někdo měl). Po pár týdnech nonstop poslechu rádia Kolovrat jsem ale změnila názor na šťastný výběr pater a jestli ještě jednou uslyším Eda Sheerana, dobrovolně si udělám výplach uší kyselinou sírovou. Ač jsme jinak byli cizinci, šéf naší skupiny byl samozřejmě Němec. Urostlý, vysportovaný třicátník, přezdívaný Kostka. K tomu se nepojí žádná humorná historka, jak by se mohlo zdát, je to prostě jeho skutečné příjmení. Celonárodní absenci humoru se Kostka snažil nahrazovat žertovnými výstupy, kdy při vstupu do laboratoře začal vykřikovat schnell, schnell!! a pak se sám sobě zasmál. Já nejsem žádná bestie, a tak jsem se nesmála. I když mě někdy z jeho echt německého přízvuku bolela hlova, Kostka byl jinak poměrně fajn.

Poučena Kostkovým "humorem", začala jsem chodit plavat, právě kvůli nešťastně vyznívajícím německým příkazům v případě skupinového cvičení (Schnell! Rechts! Links!). I když se téma plavání zdá být dost nudné, z německého bazénu mám tolik historek, že by vydaly na román. Jejich společným znakem je však neustále přecpaný bazén, což má pouze jedinou kladnou stránku - neustálým kličkováním mezi ostatními se najednou z dvacetimetrového bazénu stane slušná padesátka. V minulém životě jsem nejspíš zemřela ušlapáním, protože bytostně nesnáším davy, fronty a celkově větší skupiny lidí na malém prostoru. Při tom neustálém narážení do ostatních plavců mi tak tane na mysli jediné: Lebensraum. Slibuji, že toto byla poslední trapná a neoriginální narážka. Jenže když jsem na rozloučenou s mojí německou misí přečetla knihu Er is wieder da, prostě mi to naskakuje samo.

Ať už chcete nebo ne, v dnešním Německu se dá zažít úplně všechno. Ne nadarmo bylo motto naší dortmundské party "Unglaublich" ve všech jeho významech. Aby měl text nějaký Ordnung, roztřídila jsem zážitky do jednotlivých kategorií. Aspoň něco jsem se tedy naučila, ne že ne.

Gastronomie

Celosvětově vyhlášená německá kuchyně patří na první místo seznamu, natürlich. Ochutnala jsem vše. Glühwein, Bratwurst, Mettwurst, Glühwein, Schnitzel, Frikadellen, Glühwein, Eintopf, Wurst, Eintopf mit Wurst, Glühwein, a samozřejmě všudypřítomný kebab. Glühwein. Pivo bylo předražené a nic moc. Glühwein. Zaujala mě německá hranolkomanie. Ve studentské menze, kam jsem chodila na obědy, se dali Němci od zahraničních studentů rozeznat na první pohled. K hlavnímu jídlu se totiž mohly libovolně vybrat dva až tři druhy příloh, tedy v obvyklém podání polévka, příloha k masu a salát nebo dezert. Jedině Němci si ale hrdě nesli tři misky hranolek a suché maso k tomu. Možná věděli proč. Ostatní kombinace příloh k hlavnímu chodu totiž byly značně diskutabilní. Glühwein.

Sport a kultura

Žít v Dortmundu a nejít na fotbal by bylo jako žít ve Slovinsku a nejít na Triglav. Ehm...no nic, jdeme dál. Fotbalovou fanynkou jsem byla pouze v sezóně 2005/2006, kdy se našemu Slovanu zrovna dařilo, a navíc mi bylo 15 a na kluky to "fandění" docela zabíralo. V další sezoně už jsme nevyhráli, a kluk, kterého jsem mezitím ulovila, byl spíš na hokej, a tak moje modrobílá šála, kterou mi po mém pubertálním nátlaku koupil táta, skončila na dně skříně a už nikdy neviděla světlo světa. Jakkoliv je mi v současnosti sportovní svět úplně jedno, přece jen bude modrobílá kombinace mému srdci vždycky nejbližší. Musím ale uznat, že žlutočerná záplava téměř vyprodaného stadionu pro 80 000 lidí (i při obyčejném ligovém zápase s outsiderem) mi vzala dech. Rozhodně to stálo za to, a protože stadion byl opravdu obrovský a my měli místa až skoro nahoře, klidně bych to počítala i jako ten Triglav, zvlášť když k tomu přičtu další výškové metry z osmnáctého balkonu v divadle, kam jsem se vypravila na premiéru italského baletu. Ochořelou primabalerínu, která se chudák kodrcala až z Říma, nakonec nahradila kolegyně ze Stuttgartu. Die Show must weitergehen. Mimochodem, nikdy nechoďte do divadla s Italem. Můj kamarád na konci všechny kolem opravoval, že místo adjektiva "bravo" se musí použít plurál mužského rodu, tedy "bravi", případně "brava", pokud aplaudujeme pouze primabaleríně. Římani a gramatika, achjo. Hned mi vytanula na mysli scéna ze Života Briana. (Cenzor zasáhl a obrázek byl odstraněn, ale modří vědí...)

Ostatní

Pět podzimních až zimních měsíců uteklo rychle, ale celkem nenápadně. Zima v Německu je celkem nuda. Zima v Německu navíc znamená advent, a advent v Německu znamená vánoční trhy, a vánoční trhy v Německu znamenají hodně, ale opravdu hodně svařeného vína. Některé další příběhy se proto možná staly, ale byly zase úspěšně zapomenuty.

Vzpomínky blednou nejen kvůli svařáku, ale taky závistí, protože oproti třem měsícům v Anglii to vlastně nebylo nic moc. To jsem ale v tu dobu nevěděla, srovnat jsem mohla pouze se Slovinskem, odkud jsem potřebovala v rámci zachování duševního zdraví nutně vypadnout. Změna pomohla! Jídlo mi chutnalo, zábava byla dobrá, a celkově tedy Německu dávám šest bodů. A zlatého bludišťáka navrch za to, že světu dalo půlku Larsona. Děkujeme!